Tak jsem se konečně, po dlooouuuhé době vráila k blogu. Je půlka prázdnin 2012 a už tři, téměř čtyři, dny se můžu považovat za plnoletou. Je ostuda, že píšu až po čtyřech měsících, ale buď nebyla chuť nebo čas psát. A co že je novýho?

 Jo, tak tuhle větu jsem dneska pronesla hodněkrát. Jela jsem až na 11. (kvůli koleni jsem na 3 týdny uvolněná z praxe) a ze 125 jsem vystoupila na Chodovské tvrzi (odtama mi jezděj busy přímo ke škole). Jakmile jsem si postála čtvrt hoďky, přijela si 170 a já do ní lehce nadšeně nastoupila a sedla si. Periferním viděním jsem si všimla tlustší rozpláclé osoby sedící vedle přes uličku naproti mě a tak jsem k ní stočila zrak.

 Tak dnešek byl dost stresující. Když jsem přišla po oněch 2 týdnech celá vynervovaná do školy, našla jsem svojí skřínku bez dvířek a půlky věcí.

 Jelikož jsem usla někdy mezi 1. a 2. hodinou ranní, nemohla jsem se vykopat z postele. Když pak vtrhl do pokoje táta a začal řvát, bylo jasno - je mi blbě a na školu kašlu. Prostě jsem zůstala doma, poslouchala matčiny kecy a četla starý čísla Jezdectví. Naštěstí vše prošlo a ani to nebyla tak úplně lež - ty nervy mi fakt nedělaly dobře. Večer mi spravila náladu Partička a to, že jsem si absolutně zakázala myslet na školu a další depresivní věci. Takovej flákačskej ozdravnej den. Ale stál za to.

 Celej dnešek jsem strávila snahou vypořádat se s depresivními sny, nedostatkem psychické energie a neutuchající chutí k nepřítomnému jídlu. A taky zvedajícím se žaludkem při pomyšlení na školu. A k tomu všemu si svou trošku do mlýna přihodilo PMSko. Díky. To je vše, co jsem schopná momentálně o dnešku napsat, teď podpořím svůj debilní zvyk brát si v depresi před spaním Paralen 500 a pustim si něco, co mě (snad) uklidní.

Jo, dneska mě kobylucha docela naštvala... Jo, byla sice jako obvykle hodná, až na pár okamžiků, kdy jsem měla sto chutí jí omlátit přítomnou ortézu o kebuli. Mno ale, nemůžeme začít od půlky dne.

Dnešek ve stylu "Čekejte si u nás klidně tři hodiny, my si musíme dát pokec nad kafčem - Vaše FN Motol" a večer v Equiservisu.

Jo, každej blog musí někdy začít. Tenhle začíná dnes, na jaře 2012. A o čem chci psát? O svým životě - člověk se potřebuje vypsat a dostat to ze sebe. Kromě mých zážitků tu najdete i můj jezdecký deník - budu se sem snažit zapisovat, co jsme s Nangou dělaly -, věci, na kterých jsem závislá, a které miluju a v neposlední řadě moje výtvory - třeba sety z Polyvoru. Bude to prostě taková směska.