Holy fuck.

 Nástup do čtvrťáku je jedna z těch méně depromujících věcí, které mě za poslední dobu potkaly. Stále nepříliš úspěšná snaha dostat se ve třídě z kruhu looserů, najít si kluka, ujasnit si priority... A to nemluvím o tom zmatku uvnitř mojí hlavy. Právě čekám, až se mi dostahuje druhá řada Awkward, protože těch několik dílů, co jsem zatím viděla... Byly psychicky vysilující a opět těžce návykové.

Škola. Jediná pozitivní věc na každodenní docházce je, že se vídám s Katie (ano, nejspíš tím tenhle blog vraždím, ale ona pro mě vždycky měla jméno). Jsem za ní tolik vděčná, že pořád nemohu uvěřit tomu, že právě někdo tak úžasný by mi mohl být tolik blízký. Až bych řekla, že je to další úroveň přátelství. Ne NNK nebo klasická láska. Ale úplně jiná dimenze přátelství. Teda aspoň pro mě. Když si dávám některý slova z tohohle odstavce dohromady, připomíná mi to, že mám za úkol napsat stupidní slohovku, na kterou absolutně nemám náladu. A taky zpracovat dva okruhy na angličtinu. Díky, nezájem.

Kluci. Úplně slyším Jennu Hamilton jak říká: "Boys..." a nechává to tak volně vyznít. Ona má dva a já ani jednoho. Mno, pár adeptů by se samozřejmě našlo, jenže moje situace je tak zoufalá, že i když vím, že špatně fakt nevypadám, nedokážu ten potenciál jaksi využít. Moje dokonalá pověst mě nejspíš předchází. 

Alkohol. Jo, včerejší povyražení s M mi moc nepomohlo. Nejspíš to bylo jeho nedostatkem v mojí krvi. Poznámka: Příště se opít víc, abych si nepamatovala ani to, jak moc potom budu zvracet. Nebo se permanentně naložit do lihu. Taky možnost.

Deprese. Už jsem se opravdu smířila, že tu byly, jsou a budou. A netrpělivě očekávám, kdy přijde ta podzimní. Nejspíš si seženu nějaký prášky. Všechno lepší než ta záležitost, kterou je lepší nezmiňovat. Navíc, tvrdý drogy se mi moc nezamlouvají.

Já. Každý je sobě tím největším nepřítelem. A ten můj je nečestná svině. Nenávidím ho, stejně jako on nenávidí mě. Je to vzájemný a jediná cesta ven znamená naučit se s tím druhým žít. Cesta je vlastně cílem.