Forma...

Forma.

Slovo, které, když jej postavíte samotné uprostřed papíru, má pro různé lidi různé vyznamy. Kondiční forma. Forma na pečení. Forma psaní. Hlavně ten poslední je pro mě teď nejdůležitější. A taky pro čtenáře mýho blogu. Pokud nějaký mám. Jedná se o to, jak se poslední dobou vyjadřuji ohledně mých pocitů, prožitků a vlastně skoro všeho. Vyjadřuju tak hlavně svoje vnitřní rozpoložení, snažím se ho převést do symbolů a z nich poté přijít na řešení situace. A poslední dobou přetvářím své emoce do básní. Proto, být Vámi, již se zabýváte mými úvahami v této rubrice, se pomalu zaměřím na rubriku Básně. Již jsem tam dvě vyvěsila. První jsem napsala poté, co mi začalo docházet, že ke svému piercerovi nejspíš cítím víc, než by bylo zdrávo a nevěděla jsem, jak se zachovat. Druhou jsem napsala před chvílí, protože dnešek byl víc, než jen psychicky náročný. Byl totiž psychicky vražedný a jsem až udivena, že jsem schopná napsat kloudnou (promiňte, jestli je celý článek jenom slátanina, kterou lze jen horko těžko číst, natož ji pouštět někam dál do zákoutí mozku) větu. Možná, až se dostanu z tý příšerný deprese a lá Bellu opustil Edward (kdo neví - druhý díl Stmívání), budu schopná to víc rozmáznout...