Po dlouhé době první...

Jakmile rozmotám jeden uzel citů, zamotají se mi jinde... Takže po dvou dnech hloubání a 'motýlků v břiše' jsem hodila svoje pocity na papír. Teda na ten v OpenOffice Writer... Mno je to klasicky hodně symbolické, ale po 100 letech jsem slova, slovoslet a celkový rytmus nějak utříbila... 

Potkal jsem vílu,
vznášela se, poletovala.
Učarovala mne,
lákala k sobě a vábila.

Byla tak krásná,
až mi brala dech krása její.
Kůži měla bílou,
tak bílou, jak jen mrtví mají.

Vedla mne hlouběji,
věřil jsem jí, nechal se vést.
Běžela pryč,
až tam, kde květiny přestávají kvést.

Byla tak křehká,
tolik, tolik, jsem se jí bál dotknout.
Obával jsem se,
že by se v tu chvíli mohla rozpadnout.

Můj strach,
který mi nedovolil ji políbit.
Strach o její krásu,
to on mi ji zahubil.